klub

Klub Sebeobrana Hodonín byl oficiálně založen 1.3. 2010 skupinou přátel, jejichž cílem bylo na hodonínsku vybudovat místo pro cvičení reálné sebeobrany.


Historie klubu

Bylo to někdy v únoru 2010, kdy se v hospodě sešla trojice zakládajících členů klubu Sebeobrana Hodonín, aby podepsala stanovy. Já (Michal Kotásek), Rado Pochylý a Luboš Živný. Bojově jsme víceméně všichni vzešli z aikido, ale po čase pravidelného cvičení jsme chtěli něco víc. Víc kontaktu, víc tvrdosti, víc reálnosti, víc strategie, taktiky, psychologického pojetí boje. V nejbližším okolí neexistoval klub, jež by naše požadavky dokázal uspokojit, proto jsme se rozhodli zkusit něco takového vybudovat sami. Přirozeně se to neobešlo bez chyb, slepých uliček, ale díky schopnosti analyzovat chyby, zkoušet a nehrát se na neporazitelné superhrdiny, se nám časem podařilo vytvořit ucelený funkční systém boje. Systém založený na psychickém nastavení, schopnosti práce pod tlakem, při únavě. Systém, který předpokládal, že v reálném střetnutí se dělají chyby, a který učil s těmito chybami počítat, pracovat. Byl založen na myšlence, že chybovat je lidské, přirozené a chyba není důvodem ke kapitulaci či přerušení boje. Protože pokud se člověk se svou chybovostí smíří, přijme ji za přirozenost a v reálném boji jej chyba tolik nepřekvapí a nerozhodí.

Od doby vzniku uplynulo již spoustu času. Postupně jsme se měnili a procházeli různými vývojovými fázemi. Léta 2010 - 2015 byla hlavně o získávání zkušeností a vytváření celistvého bojového systému. Bylo třeba poskládat naše různorodé znalosti do jednoho celku a celek i jeho dílčí částí dlouhodobě a prakticky testovat. Tréninky probíhaly spíše v tělocvičně, ale koncem této pětiletky se začala zvyšovat četnost tréninků venku.

Období mezi roky 2015 - 2020 se neslo v duchu tréninků v různorodém venkovním prostředí, za každých světelných i klimatických podmínek. Cvičili jsme v písku, na trávě, betonu, sněhu, ledu, v dopravních prostředcích, budovách, na schodišti, za světla i tmy. Trénovali jsme efektivní sebeobranu a prověřené věci, zároveň jsme neopustili myšlenku zkoušení nového a testování na nás samotných. V této době jsme také do výuky zařadili pravidelné střelecké tréninky.

Rok 2021 jsme si naplánovali jako rok dalšího posunu. Střídání tréninků venku i v tělocvičně, zařazení pravidelných tréninků jen pro ženy, kurzy na ovládání teleskopu a pistole... Leč člověk míní, Bůh mění. Tréninky nám nejdříve otesal covid, pokusy papalášů o restrikce, částečný přechod do undergroundu... A když se zdálo, že se blýská na lepší časy, dne 24.6. 2021 jsme se i my mohli setkat s obrovskou silou tornáda, které nám zničilo venkovní areál na cvičení, včetně klubovny a části pomůcek. Stylově nás tornádo navštívilo právě při venkovním tréninku a přímí účastníci tohoto setkání, včetně mě, mohli být rádi, že trénink skončil jen s povrchovými šrámy.

Po pár týdnech jsme se však oklepali a první potornádový trénink proběhl už 15.7. 2021, opět venku. Od září téhož roku jsme začali využívat nové prostory, uspořádali jednodenní kurz pro ženy, zařadili i čistokrevné tréninky pouze pro ženy... Ale...

Teď to celé bojové působení klubu zhodnotím jen za sebe. Každé období fungování pro mě bylo něčím zajímavé. První tři roky od založení to byla super jízda. Neměl jsem tolik zkušeností, kolik bych chtěl mít, ale na tréninky chodila spousta lidí. Scházeli jsme se i mimo tréninky, chodilo se posedět, dělaly se akce a brigády na turistické základně Littner i jinde.

V pozdějších letech lidí ubývalo, zájem o setkávání mimo tréninky upadal a mně z toho bylo smutno. Paradoxem bylo to, že se vzrůstající kvalitou výuky a přidáváním tréninků ve venkovním prostředí, ubývalo zájemců o cvičení. Já osobně jsem se snažil neustále vyvíjet, navštěvoval jsem semináře různých bojových systémů, setkával se s jejich trenérskými ikonami, učil jsem se ovládat různé typy chladných zbraní, učil jsem se střílet a střelbu zakomponovat do mého pojetí sebeobrany.

Nezvládl jsem toho sice moc, ale zkusil jsem si alespoň 3x kontaktní sportovní zápas a zažil jsem spoustu sparingů s lidmi praktikujícími různé bojové systémy. Snažil jsem se být takovým desetibojařem, co zná od každého něco. Můj cíl byla komplexnost. Dělal jsem to hlavně kvůli sobě, ale také proto, abych zlepšoval kvalitu výuky, aby jsme nezakrněli, rozvíjeli se dál.

Vlastně celá ta doba od roku 2014 byla jako na sinusoidě. Občas došlo několik nováčků a doplnilo tým, pak pro změnu nastalo hluché období, kdy se na tréninku sešli 2, 3 lidi. Dříve byl o jednodenní kurzy pro ženy zájem, později se uskutečnil maximálně každý 4., 5. vypsaný kurz. 

Neustálé vkládání energie do projektů, které mají minimální ohlas, mě postupně vyčerpalo. Naposled jsem veškeré své úsilí vložil do oživení fungování klubu po tornádu v roce 2021. Měli jsme nové prostory, objevili se noví lidé, ale bohužel toto nadšení opět po několika měsících opadlo a mně došly síly a chuť nadále předávat své znalosti veřejnosti.

Proto jsem zbytky svého nadšení přesměroval na mé nejbližší a na sebe. Tak se stalo, že od září 2022 se klub Sebeobrana Hodonín uzavřel veřejnosti a stal se klubem přátel, klubem ,,rodinného typu." Prvně mně z toho bylo smutno, mrzelo mě to, ale asi to tak mělo být. Celá tato epizoda mého života mi dala obrovské zkušenosti a formovala mou podstatu. Tudíž za tyto roky můžu jen poděkovat Bohu a dále pokračovat svou životní cestou.

Náš odchovanec, Ondra Vašíček, se s touto situací smířit nechtěl, a proto založil nástupnický klub Combat defence Hodonín, pod jehož hlavičkou tréninky pro veřejnost pokračují nadále. Máte-li  zájem cvičit, obraťte se na Ondru. Kontaktovat jej můžete viz odkaz níže.

S láskou Michal Kotásek, Sebeobrana Hodonín...